Vartecký zázrak
Tak jsem si onehdá četla článek o pěstování brambor v hromádce slámy. Pisatel článku psal o tom, že se jednoho roku sláma nastele a až se zapaří, což bude trvat do roku dalšího, lze sázet brambory. Jako do pelíšku. Uvažovala jsem, jak tuto myšlenku převedu na naši zahradu. Přeci jen vlastní brambory jsou vlastní brambory. A na záhonu potřebuju místo i na něco jiného. Tak mysli, mysli!
Myšlenku jsem ošidila tak, že jsem slámu překombinovala na posečenou trávu ze zahrady. Tý mám hafo. Staniš se. Můj první experimentální záhon. Pyšně jsem obcházela poházenou trávu do dlouhé nudle a těšila se na další rok. Přišlo mi to ale málo, protože, jak příroda pracovala, hromádka se smrskávala na stále menší a menší. Ba, i když jsem jí pilně krmila, každou trávoseč. Tak jsem přihodila pár hrstí hlíny. Už to vypadalo lepšejc. Bodejť. Vlastní kompost, to je jako vlastní krev.
Rok se s rokem sešel a já číhala na odborné rady, kdy je nejlepší sázet. Jako zápůjčku jsem dostala asi 24 brambůrků s roztomilými klíčky. Takže pokud se zahradnický pokus nezdaří škoda je vlastně jen bramborová dvouhrsť. A tak jednoho krásného slunečného dne jsem zahájila akci s názvem Experimentální záhon a s budovatelskou písní na rtech jsem započala vlastní práci. Abych viděla, zda je všechno správně dopočítáno, zapíchla jsem nad každý zasazený brambůrek klacík, abych po částečném vzrůstu zjistila, zda je to cílová rostlinka, či pouhý plevel. Často jsem k záhonu přikládala další trávu, či mech, abych podpořila teplíčko, které brambory potřebovaly. Když jsem viděla, že klacíčky jsou již zbytečné, že rostlinky vzešly všechny, potěšilo mě to a zároveň jsem se zastyděla, že jsem jim až tak nedůvěřovala. Chodila jsem se na ně často dívat a chválit je vlídnými slovy, abych odčinila prvotní nedůvěru a podporovala jsem růst pozitivním slovem.
Když k nám domů dorazila návštěva, místo ke květinářským úspěchům, jsem vodila návštěvy k bramborám. Vždycky jsem si vzpomněla na Slavnosti sněženek a nejkrásnější květ na světě. Ten bramborový. A návštěvy ze slušnosti se dojímaly a obdivovaly. Ach ta moje zahradnická pýcha.
Když nastal čas mandelinek, pečlivě jsem zkoumala každý list i vlastní záhon. Jen aby mi ty mrchy neukously ani list. Kousek se jim to podařilo, ale pečlivý sběr zamezil víceméně větším škodám. Do jedné se utopily.
Čas obracel listy v kalendáři a mě pronásledovala myšlenka, jak to vlastně dopadne. Listy rostly, jako v pohádce o fazoli. A pořád nechtěli schnout, aby mi poskytli impulz, že už se mám pustit do razie v rostlinné říši. Jejich velikost mi udivovala. Já sama měřím 162 cm a tyhle moje princezny mi v růstu doháněly jedna báseň. A co kdyby to dopadlo dobře? Tak jsem letošní sedmnáctý rok založila pro jistotu další záhon hned vedle. Když už bydlíme doma dvě, tak ať záhony máme taky po dvou.
Rozhodl svatováclavský den. Když už je ten svátek, tož uděláme sváteční žeň. Pustila jsem se do díla. Nať jsem vytrhávala stejně, jako bych vytrhávala vysoké křoví, hej rup, pořádně zaber. A ejhle, něco se tam klube. No teda? Tohle že je brambora? Tohle je spíš fotbalový balon, i když kopat do ní bych se zastyděla.
Zápasila jsem s přírodou dál, až do posledního dechu, nebo spíš až na konec záhonu. Propotila jsem triko, a to zaslouženě. Natě leželo dost na obrovské hromadě. A plevel vlastně ani neměl šanci kde vyrůst, neměl místo.
Pak jsem se pěkně ručně propracovala každým centimetrem hlíny. A přemýšlela, kde je vlastně ta tráva, co jsem tam založila. Aha naše dokonalé zahradní pomocnice. Žížaly, ty mi pomohly přepocívat trávu na hlínu. Plus ještě pár koleček z kompostu.
A nastává kýžené finále. Otřela jsem si zpocené čelo, poslala poděkování do mraků. V bedýnkách byly všechny naše princezny. No bylo jich tam pěkné požehnání, a ty velikosti. Do dlaně jeden kus, dvě brambory k obědu pro čtyřčlennou rodinu.
Tak takhle se zahradničí. Když recykluju zahradu přes žížalí žaludky a přihodím k tomu myšlenkové pohlazení, občas přileju voňavou kopřivovou jíchu, tak se mi to všechno vrátí v podobě megaúrody.
Ovšem, aby to nebylo jen tak. Vetřela se mi potvora myšlenka do zahradního procesu, že jen ten nejhloupější sedlák má největší brambory a trochu mi to pokazila. Tak snad na tom nebudu tak zle. Očima jsem přejela po záhonech – těším se napřesrok pápá
Apolena
Nejnovější komentáře